O NÁS

Náš přístup ke koním

O koních a lidech

Kdo je vlastně ten kůň?
Tak velké zvíře. Ušlechtilá osobnost, ztělesnění síly a lehkosti. Zhmotnění rovnováhy a stability. Výbušná svoboda. Mýtická to bytost… a přesto se může i ten nejvíc nezdolný bojovník stát snadnou kořistí.

Aniž bych chápala, jak je to možné a proč vůbec, tak tato fascinující entita je ochotná s námi vést dialog. A co víc, ať už je kůn kdokoli, ukáže nám, kdo jsme my. Nechá se vést, chce věřit, ale i se nechá používat a zotročit. A jediné, k čemu je to dobré, je, abychom otevřeli oči. Důvody, proč vůbec tak velké zvíře komunikuje s člověkem, nechám i pro sebe zahalené tajemstvím. Důležité je, že se to děje.

A i když z vydařené komunikace profituje i kůň, pro člověka se tím stává velkým a nedocenitelným průvodcem.

Kůň je nejlepší kouč pro člověka.

Přirozená komunikace jednou nohou na piedestalu, druhou nohou na pranýři

Někdy je dobře, že něco přece jen zůstává neměnné. Protože mezitím, co koňský jazyk je po tisíciletí prakticky beze změn, pohled lidí na jejich komunikaci a hlavně na naši komunikaci s nimi, se za ten můj krátký úsek času života změnil nesčetněkrát. Popsala bych to klidně slovem revoluce.

Před těmi dvaceti lety nebylo nic. Jen pár lidí, kteří byli označovaní jako „fakt dobrej koňák“, a nějaké mlhavé tušení o dvou horsemanech z „Émeriky“. Když už byla přirozená komunikace lehce přijatá jako existující, začal se pohled na věc dosti lišit a dělit na dva tábory. Ti „věřící“ si začali utvářet neoblomné mantry a začali uctívat bohy, co objevili „Émeriku“. Ti nevěřící (nebo nechápající?) odsunuli to šarlatánství v opovržení do škatulky „Parelliho lopata“. A někde mezitím jsou roky praktikující koňaři, kteří to zpočátku s pobavením sledovali. Občas to kouzlo proměny zlého hovada v koně někomu předvedli a učili se to pojmenovávat i pro nové zájemce (=běžné smrtelníky).

A dnes navzdory neuvěřitelném rozkvětu informačních technologií (nebo možná právě proto), aby se člověk za vyřčení, že dělá přirozenou komunikaci, možná i styděl. Máme tu bilión metod, méně či více vydařených. Povětšinou vzniklých z nepochopení celistvosti koňského jazyka nebo z potřeby se lišit od těch nepovedených, někdy vystavěných jako paláce kultu vlastních osobností.

Dělat PK dnes už není vizitka. Při hledání vhodného názvu jsem si prošla mnoha nápady a frázemi podobně jako PK svým vývojem. Mezi nimi například praktická komunikace, harmonie s koněm, vědomá komunikace, emoční ježdění, etický výcvik, ale nic z toho není dostatečně komplexní. A protože mám na vše „času dost“ vždycky mi ten název někdo vyfouk´. 🙂 Což je přirozený vývoj.

Nakonec na můj neoblíbenější název Bojový výcvik koní je asi ještě brzo. Jak by se tedy dalo nazvat to, co děláme? Taková zdravá komunikace, celostní normální přístup ke koni, podle co nejvíc přirozených zásad. Péče a vztah podle koně s člověčími omezeními. Nevím zkrátka, jak to pojmenovat jako funčkní brand nebo značku.

A víte co? Ten název by se hodil, ale v jádru koně je to úplně jedno. 🙂

Nějak komunikujeme s koňmi a jde nám to. A nepotřebujeme značku, která nás prodá, protože máme výsledky a to je důležitější. A možná ji ani nechceme, protože právě šuplík přirozená komunikace už je dnes mnohdy tak zpitvořený, že sotva se díky tomu boomu PK dostala mezi lidi, na mnoha místech má dnes už bohužel právem zavřené dveře. A je to škoda, protože nejde o metodu nějakého cvičení nebo odvětví. Jde o náš život s naším koněm.

Komunikovat s koněm potřebujeme všichni. A také to všichni už nějak děláme.

Jak to děláme my

Je to těžká magie. 🙂 Koně totiž neovlivňuje pouze to, co se děje přímo při výcviku nebo během ježdění. Ale v jejich chování hrají zásadní roli podmínky, ve kterých žijí a se kterými se musí vyrovnávat. A stejně tak vaše emoce, které si ke koním přinesete třeba z práce nebo od tchýně.

Jejich život ovlivňuje například složení stáda, výživa, způsob okutí, ale i to, jestli je kůň boxovaný, nebo má k dispozici rozlehlé pastviny, kde záleží i na specifických přírodních podmínkách prostředí. Proto se při práci s koněm díváme na to, zda není důvod problémového chování úplně někde jinde, než kde ho hledají klasické metody.

Naši metodu jsme nevymysleli sami, ale odpozorovali jsme ji od koní. V podstatě nepociťuju, že bych vytvořila vlastní metodu, ale cítím se být překladatelkou toho, co se nám koně snaží sdělit (někdy i detektivem, koučem, psychoterapeutem).

Z intenzivních 22 let soužití s koňmi (dny i noci) jsem vypozorovala, co vlastně kůň potřebuje a co potřebuje od nás lidí, respektive jak mu můžeme zajistit jeho potřeby, o které jsme ho zkrocením nebo bohapustým využíváním obrali.

Tím komplexním přístupem ke koni podle co největší přirozenosti se člověk překvapivě snadno dostane ze země na hřbet, z pozice potenciálního lovce do pozice partnera. Od problémového nebo nemocného koně k „pegasovi“ plnému síly, který si vás ponese na křídlech. Od základní péče a chovu koně až po žití dříve naprosto nepředstavitelných snů – pohodové převádění z pastvy, klidné strouhání, příjemné vyjížďky, bezpečný pohyb člověka ve stádě. Nebo snad vícedenní putování? Závody? Práce s dobytkem s ČT, nebo parkur s QH? Nebo cokoli vás napadne…

To kouzlo je v tom, že pokud s koněm pracujete s pochopením jeho bytosti, rád pro vás překročí i hranice svých přirozených možností.

Moji životní učitelé

…tak tam stál v boxu a nechápavě zíral. Mně s zamlžily oči slzami a rovnováhu jsem ani vycouváním ze stáje nechytla. No prostě to se mnou seklo, když mi došlo, co se tenkrát o Vánocích před dvaceti lety děje.

Stál tam On. Můj první kůň. Chlupatý, nedorostlý, podražený hřebeček dostal ještě ten večer jméno Spotted Horse, jednoduše Strakatý kůň. Ještě jsme se málo znali, abych věděla, jaký je a mohl dostat zasloužené jméno, jako to dělali indiáni.

Naše životní cesta taky byla dost strakatá, než jsme se spolu naučili. Ale oba jsme chtěli. A to nám na ni dalo sílu a odhodlání. V průběhu si vysloužil umělecký pseudonym Spící Flek, který už trošku popisoval jeho náturu. Respektive spíš projev na závodech. Hlavně tenkrát tady na západě 🙂 nikdo moc neuměl anglicky. S novinovými články o mladičké indiánce bez sedla a bez udidla s hřebcem Skipym (!) nebo Spooty Doorsem se prostě nešlo smířit. :-))

No, náš společný život je na knížku (už má první stránky). Tady na seznámení je potřeba říct, že bok po boku kráčíme stále. Máme na kontě cca 22 000 společných kilometrů, slušný řádek závodů, obešláplou půlku Čech, mnoho vystoupení od drobných na Kašperku po větší v zahraničí a nespočet inspirovaných lidí, že to jde i jinak. Katastrofický scénář (nepořizujte své mladé dceři hřebce, zabije ji), se nenaplnil ani z bla. Naopak bych řekla, že díky němu ještě žiju a to nemyslím v duchovní rovině, ale mnohokrát mě vytáhnul ze zcela hmatatelné bryndy.

A i ve 22 letech mě učí být krok napřed a že stáří není pro sraby. Je stále hřebcem a pomohl svým učením, ať už na přímo, nebo přese mě, bezmála pěti stům koní a jejich lidem. Nedá se říct, že by mě naučil všechno. Ale při všech životních krocích, peripetiích, v dobrém i horším je tady, aby mi pomáhal být, kým jsem. Své učení a dost i povahu předal svému nástupci, mému mladému průvodci, hřebci Breac Broinn Cagarovi a jeho existenci bez žárlení toleruje.

Cagárek je teprve sedmileté mládě a už teď vím, že doba se pohnula a je zapotřebí, aby můj další osobní hřebec, průvodce a učitel byl v mnoha ohledech úplně jiné kvítko. Jsem sama zvědavá, kam se dostaneme.

Samozřejmě, že mě za život ovlivnilo i mnoho lidí. V první řadě moje prdlá mamka životem na Šumavě, koupí Spottíka a poskytnutím prostoru. Dále i M.Roberts svou knihou, sem tam někdo z koňáků radou a všichni ostatní lidi v tom, že můžu koňské učení předávat tak složitým a špatně čitelným bytostem, jako právě lidi jsou.

Do mozaiky životních zkušeností zapadne každičký příběh.

Kůň v lidském těle

Barbora Růžičková

Co víc ještě dodat, co na mě nenapráskali moji koně? Tak třeba v kostce to důležité. Na začátek s mým jménem je to i pro mě sranda. Neboť z dětského jména Barbora Růžičková jsem už dávno vyrostla, ale není šamana, který by mi pro zásluhy přidělil nové. A moje vlastní rozhodování je jedna z mých slabých stránek. Takže ač ráda používám své smysluplné a pravdivé přezdívky a k tomu jméno Brenn, tak v občance ho zatím nemám. Miyshuge, Brennear, Witkó – to všechno jsem já. 🙂 

S koňmi žiji intenzivně už 22 let. Propadla jsem komplexnímu náhledu na celou problematiku chovu koní. Už mnoho let máme zhruba dvacet koní, aktuálně díky zajímavé události 33.

A také mám slabost pro hřebce. Jsou neprávem onálepkovaní.

Na Šumavě žiju od jedenácti let, tedy dvě třetiny života a je mou srdcovou záležitostí a domovem. Z nouze ctnost ze mě udělala Ferdu Mravence v mnoha řemeslech a činnostech – příroda, permakultura, výrobky z kůže a přírodních materiálů, zpracování kde čeho a zavírání jídla do skleniček. Láska ke keltům a indiánům (spíš než láska kořeny) to obohatily o další znalosti a dovednosti. A asi osud nebo keltská magie k tomu přidal studium uměleckého kovářství… Protože ani v tomhle důležitém mezníku mého života nebyla kapka rozumu. Maximálně ta, že nebudu daleko od svých koní.

Není podstatné, kdo jsem, ale kým mohu být pro vás – překladatelem, průvodcem, učitelem, zdrojem zkušeností, nebo inspirací.

WORKSHOPY

Přijeďte se na nás podívat

Zaujalo vás, jak ke koním přistupujeme a chtěli byste se o našem způsobu výcviku dozvědět víc?

Přihlašte se na některý z našich kurzů, nebo si domluvte osobní setkání a péči.